V zemědělské krajině současnosti existují opravdu velké části, kde druhů žije málo = biodiverzita je tam nízká. Typickým příkladem jsou současná pole, chmelnice, intenzivní sady ale i asfaltové polní cesty a bohužel i silně hnojené louky.

Ovocné aleje a sady velkých ovocných stromů bývají v zemědělské krajině často poslední ostrovy pro přežití dříve běžných druhů živočichů, rostlin, hub i lišejníků. Tím že jsou schopny hostit tolik druhů najednou, nabývají zvláštní hodnoty.

Nebylo to tak vždy. Ještě před 70 lety člověk dokázal vyrábět zemědělské produkty v prostředí, kde žilo i mnoho dalších doprovodných druhů. Prašné polní sesty se hemžily střevlíky a ještěrkami, orchideje byly běžné na všech loukách jako pampelišky, pole byla plná čejek, chřástalů a chocholoušů. To vše zmizelo během délky jednoho lidského života. Proč tomu tak je? Změnila se krajina. Silně se zjednodušila, stala se z ní výrobní a skladovací hala.

Ilustrativní letecký snímek sadu o 40-50 stromech sevřeného oceánem pšenice s kolejovými řádky pro opakované vstupy postřikovačů do porostu. Jsou to například 3 dávky hnojiva, 3 dávky herbicidů, 1-3 dávky fungicidů.  Obklíčení vkusně doplňuje 4 proudová silnice.

Stačí jeden letecký snímek pro pochopení, proč jsou aleje a sady tak důležité. Není to jenom kvůli holému přežití dříve běžných druhů zemědělské krajiny. Je to hlavně kvůli tomu, aby ty druhy buď zůstaly běžné, nebo s běžnými opět staly.

Z dob pestré zemědělské krajiny nám zůstaly zachovány v největší míře aleje ovocných stromů podél cest.

Také se zachovalo dost zatravněných sadů.

Jen ve velmi malé míře nalezneme v dnešní krajině i polní sady.

Všechny tři typy výsadeb se nám v současné krajině velmi hodí a bylo by dobře pokud by jich tam bylo více.